Každodenní rozcvička

19. ledna 2013 v 22:53 | Nathan Bloodres |  The Life


Cvičím aneb sklapovačky ať mám vymakaný břišáky víc než doteď.
 

Máš doma zrcadlo? - Já jo, ale ty asi ne.

11. ledna 2013 v 19:19 | Nathan Bloodres |  Diary
Někdy se vyplatí přestat utíkat. Jen je důležitý právně odhadnout, kdy taková chvíle nastane.
Podoba není všecko. Důležitá je taky osobnost a nejhorší, co můžete udělat, je brát někoho jako někoho jinýho.
Už od rána byl dnešek na dvě věci. Nejdřív sem v hospodě potkal Ronnie, společně sme šli tim divnym krkbem tam jako minule, název si jako obvykle nepamatuju. Omluvil jsem se jí za tu pusu a snažil se jí vysvětlit, proč mezi náma nemůže bejt nic než kámošáctví. Výsledek byl ten, že to nepochopila, byla z toho nešťastná a já se po další dvě hodiny trýznil myšlenkama na Alici a Ronnie zároveň.
Za ty dvě hodiny, kdy sem procoural snad celý okolí hospody, mě napadlo zkusit Ronnie najít. Nevím, co mě vedlo, ale šel jsem rovnou zpátky do tý vesnice bo co to je a začal ji tam hledat. Po nemalém úsilí jsem ji objevil u vody. Nenápadně jsem ji sledoval, ale pak sem se podsmeknul a málem sletěl z útesu do vody. Ne, že by si mě nevšimla, páč jsem byl nápadnej asi tak jako Jane v klenotnictví. Šli sme do taký místnosti v ňáký vopuštěný rybárně a tam sem se jí snažil znova vomluvit.
No, abych tak přiznal, krapet se mě to jakože zvrtlo, páč jsem jí dal zas pusu. Co hůř, i když trvala zlomek vteřiny, byla vopravdická. A abych tak přiznal, pro změnu sem zdrhnul. Pak se na mě pokoušela doklepat do pokoje, ale já na ní řval, že tam nikdo není, páč jsem si (aspoň podle vlastního názoru) potřeboval usměrnit myšlenky. Ale když odešla, byl sem to já, kdo letěl za ní div se nepřizabil.
Našel sem jí na balkoně. Chvíli sme si povídali a pak sme se dostali k tomu, že o sobě vlastně nic nevíme. Navrhnul sem jí, aby se mě zeptala na tři libovolný věci. První otázku, Alici, sem rázně odložil na naurčito, ale vo svejch útěkách a jizvách sem jí klidně řek. Ona mi pak taky řeklaněco vo sobě. A pak...
Prostě sem pocejtil strašnou, ale vážně příšernou chuť bejt u ní blíž. Uďál sem krok k ní a chytil jí za ruku. Nebránila se. Zadíval sem se jí do těch jejích světle modrejch kukadel a věděl sem, že tuhle bitvu sám se sebou a svým sebeovládáním sem prohrál. Ani nevím jak, ale naše ksichty se přiblížily a pak jsem už jen cejtil její sladkou vůni. Přibližoval sem se a přibližoval, až sme se konečně dotkli rty.
Panebože, bylo to úžasný!! Kam se na ni hrabe Alice, teď mi dochází že s Alicí to bylo jak s chcíplou rybou. Ronnie líbá prostě neskutečně. Dává do toho energii a mám pocit, že i když to tak možná nevypadá, je hodně vášnivá a emocionální. Držel jsem jí kolem pasu a stálo mě dost sebekontroly, abych jí nezačel hladit po zádech, páč to by bylo už asi moc. Ona mi vjela rukou do vlasů a já si přál, aby ty okamžiky nikdy neskončily.
Ale pochopitelně konec nastat musel. Naštěstí sme se nepohádali ani nic podobnýho, prostě jsme se jen rozloučili a tak. No, celou noc sem nemoh usnout, v hlavě mi poletovala jediná myšlenka - jak děsně sem rád, že se to stalo. Byl to snad první den vod května, kdy sem nemyslel na Alici. Její místo nahradila Ronnie a v půl druhý v noci mi došlo, že mi není fuk, jak to mezi náma bude. Já k ní totiž něco cejtim a i když to není vůbec tak silný jako u Alice, rozhodně to tu je. Jsem dost zvědavej, jak to mezi náma dopadne. Při nejbliší možný příležitosti se jí chci zeptat, jestli se mnou nechce chodit. Osatně po tom teď už včerejšku by to bylo asi vhodný. A jestli mi řekne že ne, tak už vážně nevim, páč já ji chci. A tečka. Teda vykřičnik!

Pokoje pro prváky - Za mnou!

8. ledna 2013 v 17:59 | Nathan Bloodres |  Diary
Nový začátek? Ne, vždycky je to jen další dejá vù.
Jsem uprostřed Londýna v hospodě s ubytovnou a kolem mě poletují děti od 11 do 16 a hrají si na čaroděje. Teda vlastně pardon, oni JSOU čarodějové.
Upřímně, když mi slečna Kretsmarová dovolila přečíst si ten dopis, byl jsem na okamžik šťastný. Šťastný, že odtamtud konečně legálně vypadnu. Že mě čeká nový začátek. Obzvlášť po tom, co se stalo s tou Alicí. Náš květnový románek...ty dva týdny, kdy jsem jí říkal, co k ní cítím a ona poslouchala. Nikdy jsem žádnou dívku neměl rád tolik jako Alici. Byla jiná než ostatní a právě proto jsem k ní cítíl to, co jsem k ní cítil. Její odmítnutí byla nejhorší chvíle v mém životě. Ne, když mě bodli do břicha. Ne, když jsem si roztrhl celé pravé předloktí o ostnatý drát. Ne. Tohle byla fyzická bolest. Alice mi ukázala bolest psychickou. A bolí to pořád.
Slečna Kretsmarová je sice strašně milá a hodná, ale o tomhle kouzelnickém tentononc mi toho mohla říct trochu víc, fakt že jo. Ale začnu od začátku.
Slečna mě vybavila nějakými penězi (pokud jsem to dobře spočítal, mé jmění dělá dvě libry a padesát pencí, sakriš), kouzelnickými "penězi (ty kusy plíšků jsou dost divný a jejich názvy sou eště horší), dopisem, lístkem na vlak (to seskupení je vážně na hlavu, copak snad existuje nástupiště 9 a 3/4?!) a klíčem od nějakého trezoru v ňáký kouzelnický bance (prej ji vedou skřetové...já teda znám jen umpalumpy z Charles and the Chocolate Factory...ne, že bych čet, ale je to Janein nejoblíbenější příběh). Nevím, jak se tam dostanou prachy a od koho budou bo co...ale důležitý je pro mě snad jen to, že budou mý a budu je moct utratit za co budu chtít.
Vedle baru v tý šáhlý hospodě (jemenuje se fakt úchylně, Děravej Kotel. To už to rovnou může bejt Bezednej Hrnek, ne?) stála tabule, na který se psalo a ňáký literární soutěži. Jsem se přihlásil, páč vítěz dostane vodměnu a to se mi dost líbí. Prostě napíšu něco o Alici a bude. Taky jsem si koupil džus a párky, páč jíst se muší (sice bych si nejradši vybral něco jinýho, ale nechtěl jsem zdržovat, ta brigádnice toho měla očividně plný zuby).
Když jsem se tak opíral o sloup, protože ke všem kdo seděli se hned vrhli seznamování-chtiví týpci a já se obejdu bez houfu fanynek nebo "borců", co mi chtěj rozbít hubu, nemoh jsem si nevšimnout bloncky, která si sedla ke stolu vo kus vedle. Nenápadně jsem přešel k bližšímu sloupu, abych měl lepší výhled. Bože, ta holka byla celá Alice! Vlasy, oči, rty! Musel jsem se s ní seznámit, prostě musel. Jmenuje se...jména většinou neposlouchám, ale tuším, že mi říkala něco o Veronice, protože jí řikám Ronnie. Když s ní jsem, je to jako kdybych byl zas s Alicí. Mluvím s ní úplně stejně jako s Alicí, chovám se stejně. Neusmívám se, protože Alice to neměla ráda. Vždycky, když se jí chci dotknout, dojde mi až na poslední chvíli, že nesmím.
Taky se mě ptala na rodiče. Husa, bych chtěl vidět, co by bez rodičů dělala ona. Ale to né, její rodina je určitě za vodou. Prej má eště ségru, takže si asi žijou jak v bavlnce. Není sice nafoukaná ani nic takovýho jako Alice, ale je až moc slušná a zdvořilá, takže má asi vážně úžasný rodinný prostředí.
To ten kluk, se kterým mě daly do pokoje (číslo pokoje 16, mám problém, abych to nezapomněl) se jmenuje dost divně, nějak od M a pak má v příjmení taků tu barvu...myslím, že něco jako Magnius Indigo. Očividně syn zazobanců, páč bych rád viděl ty cvoky, co pojmenujou syna zrovna takhle. Nehledě na jeho vychování, který je dost pitomý. Hrdostí by moh krmit ostatní a když se rozdávala nafoukanost, stál první ve frontě. Taky se mě ptal na kolej a já si blahopřál, že mi Alice...Ronnie, řekla že je v Mrzimoru, takže jsem moh plácnout aspoň něco. Toho kluka to očividně pohoršilo, ale co mi je po někom, kdo chce kvůli pitomý rodinný tradici do koleje, která má společnýho něco s hadama...sakra, už zas nevím jméno. Však já si časem vzpomenu.
Už teď si tu přijdu jak v blázinci a co teprv na tý škole?! Bože můj, kam já to jen vlez? Proč jsem nezůstal v Ústavu? S Erickem a Jane? Moh jsem se znova pokusit o Alici, třeba by to tentokrát vyšlo. Moh jsem utíkat, courat se kdekoliv, potají nadávt Marge...
Že já blbec ten dopis vůbec bral...že jsem ho nezahodil. Chci na Alici zapomenout, ne ji mít pořád před očima...
 


P jako Patrik nebo něco jinýho?

8. ledna 2013 v 17:17 | Nathan Bloodres |  The Life
Jmenuju se Nathan P. Bloodres, ale o tom P nemá moc lidí ani tušení. Stejně můžu jen uvažovat, co to P vlastně znamená. Rád bych to věděl, protože takhle musim improvizovat a říkat něco, co je tipuju. Jinak Nathan jsem podle generála Nathana Rogerse, podle kterýho se jmenuje park na okraji Londýna, ve kterým mě prvýho ledna 1980 našli. Ležel jsem prej jen zabalenej v červeným šatku a to jsem byl na světě sotva pár hodin. Moje zmetský "rodiče" měli ze svýho syna očividně takovou radost, že ho hned po narození odhodili jako kus hadru. Nikdy jsem je nepoznal a ani po tom netoužím. Musel bych je totiž zmlátit, abypochopili, že mi podělali život od samyho začátku.
Nejdřív mě byrokracie šoupla do sirotčince, ale z toho si nic nepamatuju. Očividně mi to slušelo stejně jako teď, takže se pěstounský rodiny mohli jen přetrhnout, aby získaly zrovna mě. Každopádně zkorumpovatelným úedníkům nejvíc zaplatily ňáký zrůdy, který mě mlátili a měly z toho radost. Jednou, to mi bylo skoro pět, jsem toho měl právě po krk a tak jsem vzal z kredence nějaký prachy a jednoduše utek. Pak jsem se k nim už nevrátil, protože jsem dostal jízdenku jednosměrným spojem přímo do Ústavu pro problémové. Začátky tam byly dost drsný, ale zvyk jsem si. Ostatně jako na všechno. Slečna Kretsmarová je celkem v pohodě, zato Marge Schepperdová je potvora.
Větina lidí tady mě moc v lásce nemá. Ne, že by mi to vadilo. Popravdě, je mi to u prdele jedno. Přeperu i mnohem starší a zdrhnul jsem už tolikrát jako nidko jiný.l Navíc pomáhám holkám a neubližuju jim a to se tady nenosí.
Mý útěky, to je kapitola sama pro sebe. Vždycky, když už toho mám dost, jednoduše zdrhnu. Naposled...teda po tom s Alicí jsem byl venku skoro měsíc. Prostě jsem se nemoh dívat, jak se směje a jak je šťastná, i když bych to nikdy nikomu nepřiznal.
V Ústavu mě drží snad jen sourozenci Jumppersovi. Jsou asi tak jediným důvodem, proč se někdy nechám chytit. Nebo proč nijak bedlivě nestřežím svý zmizení.
S Erickem jsem se seznámil už dávno, tehdy mi bylo osm a jemu šest. Nevím, co provedl, že ho strčili zrovna sem. Ale od začátku byla jeho osoba tak výrazná, že mě prostě nemohl nezajímat. On byl totiž skoro nevýrazný. Jako protiklad k předchozí větě dobrý, ne? Ale oproti jinejm týpkům tady to byl obyčejnej zamlklej kluk. Až moc zamlklej, abych pravdu řek. Nikdy nemluvil a celej první rok od něj nikdo neslyšel ani slovo. Ani když ho začali šikanovat. Jednou mu začali pálit jeho věci, ale on jen sledoval oheň a mlčel. Tehdy jsem zasáhnul. Uhasil jsem oheňa pomoh mu získat věci zas zpátky, protože i když se za to stydim, bylo mi ho líto. A tak jsme se seznámili. Stejně sem od něj ale jeho první slovo slyšel až asi po půl roce. No a před rokem sem přišla aj jeho mladší ségra Jane. Sice dovedu pochopit, co musela províst aby ji sem vrazili, ale to asi nezjistim. Každopádně tohle blonďatý stvoření si mě prostě muselo získat. Věčná optimistka, kterou nerozhodí absolutně nic...má tu aj svou partu holek a nic moc jí tu nechybí. Patří k těm šťastnějším obyvatelům.
Díky tomu dopisu odtud konečně vypadnu. A to navíc legálně. O tý škole ale nevíc vůbec inc, i když se mi slečna Kretsmarová pokoušela něco vysvětlit vo kouzelnickým světě. No...připadá mi to jako ňáká ujetá sekta, prostě celý je to přitažený za vlasy. Ale to jsem jí neřek, přirozeně, páč nebejt jí, nikdy bych ten dopis nedostal. Ale stejně. Doufám, že nebudu litovat. Páč to by mě po tom s Alicí asi dorazilo. Sice můžu doufat, že se objeví někdo jinej, kdo zapadne na její místo, ale já ani nevím jestli chci. Možná že ne.
Jediný, co dovopravdy chci, je totiž Alice.

Admin - so who I am?

7. ledna 2013 v 18:00 | Admin |  Who I am
Jsem osoba, která přes spolusedícího ve školní lavici začala hrát ŽvB a dovedla si na něm vypěstovat celkem solidní závislost. Pod mýmaa rukama už prošlo pár postav a právě teď to je někdo, kdo doufám vydrží na delší dobu. Ale protože se mi nechce psát podrobnej životopis, napíšu sem jen pár důležitejch bodů, co byste o mé osobnosti možná měli vědět. Každopádně na závěr vás chci varovat, že tenhle blog je hlavně o postavě Nathana Bloodrese v ŽvB a ne o mně.

Mezi moje zájmy bo koníčky (říkejte si tomu jak chcete) patří psaní povídek, kamarádi, počítač, sem tam sportovní aktivity, paření (jak na počítači tak venku po akcích), pak taky cestování, filmy, seroše, akce s kamarády a další a další a další. Můj život ovlivňuje hodně věcí, takže kromě postavení různých věcí v závislosti na něčem jiným taky nálady mých kamarádů, má rodina, škola a můj kocour. Vzhledem k mému vztahu ke všemu, co souvisí s HP se nemůžete divit, že můj kocour hrdinně nese jméno Harry. Co se týče školy, jsem na střední, konkrétně na gymplu (vidíte tu inteligenci?? já taky ne -.-) a upřímně?? Prospívám.
Moje povaha je perverzní, výbušná, smělá, aktivní, bezprostřední, občas bolestně upřímná, divoká, nekontrolovatelná, netrpělivá, odvážná, společenská, agresivní, často riskuju, v pokoji mám taký bordel že neni vidět koberec, pracovitost je pro mě neznámé slovo stejně jako klid a ticho. Některým lidem nedokážu důvěřovat a jiným zas vyslepičím všechno, lidé se na mě většinou můžou spolehnout a jsem zhmotněná kreativita a tvořivost. Patřím mezi choleriky a Hippokrates by ze mě řičel nadšením, páč vím snad jen o jednom jediném cholerikovi, jehož míra cholerikovosti je stejná jako ta má. Často melu kraviny a věci, kterými rozesměju sebe aj ostatní a na dovršení všeho neštěstí jsem slušnej blázen a magor. Ještě jste nepřestali číst?? Okey, tak budu pokračovat.
Mezilidský vztahy řeším svérázně a mé příhody s opačným pohlavím by mohly slušně zásobovat bulvár i humoristický časopis.
Už jste četli, že píšu povídky?? Ne?? Ano?? Tak jako tak, píšu povídky, píšu často a psaní miluju. Moje povídky jsou úchylný, ale vzhledem k tomu, že píšu povětšinou do šuplíku, tak to neva.
Miluju asijskou a italskou kuchyni, lasagne a rychlý občerstvení typu KFC a McDonald's. Jsou dny, kdy jsem strašnej žrout a šest rohlíků k svačině je normální průměr. Nejčastějc mě uvidíte s flaškou v ruce a je fuk, jestli v ní bude Kofola, nějaký ten energiťák (RockStar, Monster Energyyyyyyyyyyy), horká čokoška nebo, přiznejme si to, občas nějakej ten chlast (jen tak mimochodem, nejradši zelená, melounová vodka, frisco bo pivko - ať už Cool Lemon bo Melon bo klasický).
Filmu sleduju často a mám jich oblíbenejch vážně mraky (o HP se snad zmiňovat ani nemusim), takže tím vás nudit nebudu. Seroše sleduju často, nejčastěji HIMYM, The Big Bang Theory, Mistfits, The Simpsons, Futurama, Top Gear, v nouzi aj ty kriminálky (namátkou si vzpomenu na Kobru 11, to bylo mrtě). Na mým playlistu v mobilu najdete všehochuť počínaje rockem, punkem, sem tam aj tvrdším, pokračujíce přes taký to tuc tuc typu David Guetta a další, co se hraje v klubech v mým okolí, konče hip hopem a především rapem, kde poslouchám spíš českej než cizí (říká vám něco Raego?? Ne?? Tak by mělo!!). Mý hadry, respektive jejich styl a berevnost se odvíjí od mý nálady, takže mám dost věcí v černý, modrý ale aj zelený barvě. Ale mám aj hodně odvázaný tmavě červený kalhoty a miluju plandající kšandy a rozepnutý košile přes uplý trika. Ale zas nějak nemam potřebu oblíkat se přiteplale (jo, miluju svou černou koženou bundu a svý pilotky a svý žlutý brejle). Z jazyků mám nejradši (aby nedošlo k omylu, myslím ty, kterejma se hovoří) asi ájinu a španělštinu, přičemž ale přeslabikuju jen něco anglicky. Na budoucí povolání se mě neptejte, prostě něco kreativního.
Tak to by bylo o mě jako adminovi a hráči asi tak všechno a kdyžtak se pýtajte v komentech :D

Kam dál